Antisemitismus v českých zemích po druhé světové válce a jeho vizualizace

Léta 1945–1948

Přestože byly poválečné dějiny Československa, alespoň ve srovnání s tragickou historií Sovětského svazu, ale i Polska, Maďarska a poraženého Německa méně dramatické, ani tomuto státu se pochopitelně nevyhnuly četné traumatizující politicko-společenské události. Dominantní postavení mezi nimi přitom zaujaly politické procesy na přelomu čtyřicátých a padesátých let, porážka pražského jara a okupace Československa v srpnu 1968 i následná doba tzv. normalizace (1969–1989). Ani bezprostředně poválečné období však nebylo dobou klidnou – názorová homogenita společnosti byla záležitostí pouze prvních poválečných měsíců, ¹ někteří badatelé uvažují dokonce o plíživé občanské válce. ² V atmosféře poválečné společenské destabilizace, tíživé hospodářsko-sociální reality,³ ale i dozvuků tzv. druhé republiky a protektorátu se velmi brzy znovu objevil antisemitismus, ⁴ v českém prostředí nejprve verbální. V menšinových pamětech lze pak nalézt řadu trpkých vzpomínek na nenavrácení majetku uschovaného před deportacemi u „dobrých“ přátel ⁵ nebo na nenávistné chování vůči přeživším Židům ze strany většinového obyvatelstva. ⁶ V české společnosti se ovšem brzy vynořily také necitelné fámy a absurdní obvinění. Jedna desetina bývalých protektorátních Židů, jež přežila šoa, ⁷ musela čelit obvinění, že se po válce vrací více Židů, než bylo deportováno, nebo tvrzení o „ulejváctví“ židovských vojáků, ⁸ ale i, jak uvedl vrchní rabín Hanuš Rezek, o dírách v plynových komorách a o podivném dostřelu nepřátelských zbraní. ⁹ Vedle těchto verbálních pomluv, založených na staronovém stereotypu nezničitelného Žida, se ovšem v praxi znovu uplatnil i stereotyp Žida jako Němce, českého národního nepřítele. Do tzv. odsunu byli totiž na základě prezidentského dekretu z 2. srpna 1945 až do 10. září 1946 zařazováni i tzv. němečtí Židé – Židé, kteří se ve sčítání lidu v roce 1930 přihlásili k německé národnosti, nebo je k této národnosti přihlásili jejich rodiče. ¹⁰ Naplno byl pak stereotyp Žida jako germanizátora (v populární dvojici se stereotypem Žida jako asociála) využit v restitučních kauzách, ¹¹ především pak ve varnsdorfské aféře (březen 1947), v níž zejména odbory rozvinuly kampaň za znárodnění podniků, které po válce nebyly zařazeny do tzv. velkého znárodnění. ¹² V této době již komunistická strana vysoce účelově podporovala společenský radikalismus a ukazovala svou pravou (totalitní) formu řízení společnosti. ¹³

Přes znovu vyvřelý antisemitismus však oficiální dobová kresba ztvárňovala Židy především jako koncentráčníky-musulmany, jejichž válečný osud je obžalobou nacistického režimu. Kresba Antonína Pelce (1895–1967), akademického malíře, karikaturisty a za války vězně koncentračního tábora, pro komunistický satirický týdeník Dikobraz z října 1946 s názvem Spravedlnost? znázornila váhy, na jejichž pravé misce sedí či stojí utrápení vězni (muži, ženy i děti). Na levou klesající misku umístil Pelc nacistické důstojníky a úředníky, kteří si uvědomují, že na ně dopadne trest. Horní polovina pozadí koláže patří kresbě vězňů s vyhaslými pohledy, dolní pak známé fotografii z Norimberského tribunálu [1]. Pro vizualizaci koncentráčníků v komunistických periodikách bylo přitom typické, že u vězňů nerozlišovala židovský a nežidovský původ. ¹⁴ Poněkud atypická je pak kresba [2] židovské majitelky módního salonu s německým jménem Picková od Josefa Molína (1912–1983), jež nese jisté znaky antisemitské karikatury (velký nos, tmavé kudrnaté vlasy, pokroucená postava). Dva procházející muži na ni ukazují se slovy: „ Hele, Piková dáma.“ Lze však tento odkaz na novelu ruského romantického spisovatele Alexandra Sergejeviče Puškina Piková dáma (1834), jež dala vzniknout stejnojmenné opeře Petra Iljiče Čajkovského (1890), vysvětlit jako memento mrtvé hraběnky (v tomto případě zavražděné Židovky), která se zjeví člověku, jenž způsobil její smrt? Spíše jde asi jen o slovní hříčku kritizující německé židovství. Jak již bylo zmíněno, za tzv. německé Židy byli považováni Židé, kteří se ve sčítání lidu v roce 1930 přihlásili k německé národnosti. Ve svém společenském a rodinném životě upřednostňovali komunikaci v němčině, přestože zpravidla ovládali i češtinu. Již v roce 1921 se však většina Židů podle víry v českých zemích hlásila k české národnosti (38,0 % oproti 34,7 % Židů hlásících se k národnosti německé a 25,9 % Židů hlásících se k národnosti židovské). Čeští nacionalisté pokládali tzv. německé Židy za nepřátele českého národa, za pionýry germanizace.

Léta 1948 – 1956

Nová vlna antisemitismu po únorovém převratu (1948), který komunistický ministr Václav Kopecký označil za porážku fašizujících, antisemitských živlů,¹⁵ vyrůstala ze sovětské iniciativy, ztělesněné i v příjezdu sovětských poradců do Československa. ¹⁶ Ti pak, za pomoci domácích stalinských kádrů, vytvořili na počátku padesátých let koncept státní antisionistické (rovná se antisemitské) propagandy. Její páteří se stal konstrukt sionismu jako tzv. buržoazního nacionalismu a kosmopolitismu a konstrukt Státu Izrael, jenž se k nelibosti sovětské politiky vydal cestou demokratického vývoje, ¹⁷ jako americké základny na Blízkém východě. ¹⁸ Zatímco útok proti sionismu se objevil v komunistické Tvorbě již v červnu 1946,¹⁹ skandalizace židovského státu, jehož založení Sovětský svaz i Československo jako jeho satelit původně podpořily, ²⁰ byla novinkou. V létě 1948 však česká satirická kresba reflektovala především otázku příměří, jímž Organizace spojených národů k 11. červnu zastavila boje mezi ani ne měsíc starým Státem Izrael a arabskými státy. ²¹ Na titulní stránce Dikobrazu z 1. června 1948 podává Žid na jedné skále ruku Arabovi stojícímu na skále druhé. Mezi nimi je nahlodaný strom s nápisem „Jaffa“, jež je třeba přidržovat, aby nespadl. ²² Na jen o něco později otištěné karikatuře Jiřího Hejny (1921–2011) vidíme židovskou rodinu (babičku, matku, tři děti a služku nesoucí upečenou husu, na stole stojí láhev vzácného koňaku). „ A čím chceš být, až budeš velký, Fanoušku?“ ptá se strýc malého židovského chlapce. „Pozorovatelem příměří v Palestině, strýčku.“ ²³ Židovská tematika se tak vydělila z dominantního rámce reflexe druhé světové války, fašismu a jejich důsledků pro české země (kolaborace, poválečný tzv. odsun).

Také poúnorový státní antisemitismus čerpal ovšem ze starších zdrojů. Do rámce budovatelské problematiky úspěšně zakomponoval především moderní stereotyp Žida jako kapitalisty, asociála, parazita a beznárodního kosmopolity. V tzv. Slánského procesu (1952), jímž politické procesy vyvrcholily, ²⁴ byly všechny tyto již osvědčené „charakteristiky“ Židů přisouzeny obžalovaným komunistům židovského původu. ²⁵ Tento monstrproces i další procesy měly odlákat pozornost obyvatelstva od kritického rozboru reálně existujících hospodářských a sociálních těžkostí a navíc ukázat na údajného viníka všech obtíží poválečného vývoje.

Znovu se však objevila i další konspirační teorie, tentokrát vetknutá do rámce polarizovaného světa (pozitivně vnímaný Východ a negacemi obestřený Západ). Na ilustraci Josefa Nováka (1902–1989) [3] z března 1951 vidíme sedícího zamračeného obtloustlého amerického Žida ²⁶ s typickým motýlkem a doutníkem (v pozadí jeho kanceláře jsou vidět oknem mrakodrapy), jak v době politických procesů v Československu běduje nad ztrátou imperialistického vlivu v další zemi střední Evropy: „ Zdá se mi, že mi tu filiálku v ČSR zavírají…“ V polici po levé straně má uloženy šanony „Ztráty“ s nápisem Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, na stole jeho pracovního vidíme papíry se jmény československých demokratických politiků odstavených po únoru 1948 a obětí politických procesů z počátku padesátých let. V době před tzv. Slánského procesem a po něm se v dobové karikatuře ovšem znovu setkáme také se středověkým zobrazením Židů jako „ne-lidí“. V lednu 1952 nakreslil Jiří Žentel (nar. 1919) pro týdeník Dikobraz ruku Rudolfa Slánského s drápy podávanou jugoslávskému prezidentu Josipu Brozu Titovi. Přátelskému stisku však zabránila dělnická ruka. ²⁷ Výmluvná je i kresba Americký kosmopolista – Žid v policejním stejnokroji a s obuškem od Viléma Reichmanna (1908–1991), brněnského výtvarníka německého původu, během druhé světové války sloužícího v německé armádě, jehož pseudonym byl Jappy. ²⁸ Úvodní stránka Dikobrazu ze 7. prosince 1952 pak přinesla kresbu Antonína Pelce znázorňujícího dělníka s kladivem, jenž likviduje zašlápnutím klubko zmijí ve službách imperialistů [4]. Na jen o dva týdny starší karikatuře Otakara Štembery (1914–1999), spoluzakladatele Dikobrazu a výtvarného redaktora odborářského deníku Práce, Rudolf Slánský vede jako krysař s píšťalou s nápisem Zrada, v kapse kabátu s letákem označeným Špionáž a s bílým transparentemVpřed k socialismu, pod nímž vidíme černý nápis ke kapitalismu, zrádné politiky Otto Šlinga, Rudolfa Margolia, Bedřicha Reicina, André Simona, Rudolfa Frejku (z obžalovaných jedenácti komunistů židovského původu chybí Bedřich Gemider, Artur London, Vavro Hajdů a Evžen Löbl) v podobě krys do záhuby [5]. I v tomto případě má umožnit odnětí lidské podoby obviněných přijmout jejich následnou fyzickou likvidaci. Připomeňme, že zobrazení Židů jako krys náleží do arzenálu antisemitských příměrů: ke zlatým a rudým krysám přirovnal Židy Wilhelm Marr, autor termínu antisemitismus. Štembera však přisoudil podobu zrádných krys ale i dalším třem obžalovaným, kteří nebyli Židé. Pravděpodobně nejznámější Slánského portrét ovšem otiskl komunistický týdeník Tvorba již v prosinci 1951. Vilém Reichman znázornil bývalého stranického předsedu v podobě jedovatého býlí, rozhodně vytrhnutého rukou s nápisem KSČ. ²⁹ Naproti tomu je však třeba zdůraznit, že v atmosféře tzv. Slánského procesu převažoval nad vizualizací údajných židovských zrádců verbální antisemitismus. Kreslená figura Žida jako kapitalisty a zbrojaře si ovšem podržela oblibu u dobových karikaturistů nejen v tomto roce, ale i v letech následujících. Například v únoru 1952 přetiskl Dikobraz satiru z francouzského Le drapeau rouge reagující na zdražení mléka. Na karikatuře je zobrazen tlustý Žid představující válečný rozpočet, jak pije mléko a říká: „Moment, napřed já!“ ³⁰ O tři roky později otiskl Dikobraz, nově vydávaný odborářským nakladatelstvím Práce, kresbu Otakara Mrkvičky Na Wall Streetu. Kapitalisté – zbrojaři, někteří se „židovským“ nosem sedí u stolu a číšník jim přináší aspirin. Jejich nevolnost způsobily nové sovětské návrhy na odzbrojení. ³¹ Na karikatuře z roku 1956 od Karla Vacy (1919–1989), žáka Emila Filly, malíře, ale i scénografa a kostýmního výtvarníka, vidíme malého pokřiveného tlustého nosatého Žida s velkýma očima a bradou, oblečeného do fraku a cylindru [6], jak říká červené Marianně s frygickou čapkou (alegorii Francie, aktuálně politicky radikalizované): „No, ty ses mi pěkně vybarvila!“³² Doplňme, že rudá barva (podobně jako rudá růže a o něco později rudý karafiát) se staly v průběhu devadesátých let 19. století oficiálními symboly sociálnědemokratického hnutí. Později tuto symboliku převzalo komunistické hnutí, které se jako radikální odnož odštěpilo od sociálnědemokratického hnutí (Komunistická strana Československa vznikla v roce 1921).

V srpnu 1956 pak otiskl Dikobraz karikaturu nosatého francouzského Žida s pejzy, v cylindru, jak spolu s Britem naříká nad Egyptem znárodněným Suezským průplavem [7]. O tomto kroku uvažoval prezident Násir již od roku 1954, vhodná situace nastala ovšem až po červnu 1956, kdy zemi opustili poslední britští vojáci. Zisky Společnosti Suezský průplav se začaly shromažďovat na výstavbu asuánské přehrady na Nilu. ³³ Časová kresba Jaroslava Popa (1920–1994) nesla posměšný názevSuezský odliv (ve významu odlivu peněz). ³⁴

Léta 1957–1968

Ne vždy však muselo být antisemitské zobrazení Žida namířeno prvořadě proti židovské menšině. Na karikatuře Jaroslava Maláka (1928–2012) z roku 1957 jsou znázorněni dva ortodoxní hrbatí Židé s velkými zahnutými nosy a výraznými ústy, s vypoulenýma očima, s dlouhými vousy a s pejzy a bájný hliněný obr Golem v podobě převzaté z tehdy populární české historické komedie Císařův pekař – Pekařův císař (1951) režiséra Martina Friče (Golema vymodeloval sochař Jaroslav Horejc), s Janem Werichem v dvojroli císaře Rudolfa II. a pekaře Matěje. Kresba však nekritizuje Židy [8], ale nešvary v tehdejším hospodářství. Náleží do poměrně frekventované satiry s tématem povolené kritiky komunální politiky. Tu rozvíjí i kresba masopustních masek (včetně čerta – nosatého a bradatého Žida) od Františka Skály (1923–2011) z roku 1957. Vtip má formu hádanky, kdy se malíř ptá, co má společné čert a výuka tělocviku v učňovské škole ve Velké Bíteši (čert i tamější tělovýchova patří do světa pohádek). ³⁵ Kresba Žida s velkým zahnutým nosem byla evropskými antisemity prokazatelně využívána již v poslední třetině 19. století. Tehdy se také začalo Židům posměšně přezdívat „nosy“.

Vraťme se však na světovou politickou scénu. Státní antisionistická kampaň neutichla ani ve „zlatých šedesátých“ letech minulého století, ³⁶ přestože je toto období spojeno s politicko- společenským uvolněním. ³⁷ Dobový antisemitismus vyvěral i v tomto případě z vazalského poměru ústředí Komunistické strany Československa vůči Sovětskému svazu. Z tohoto důvodu měla vizualizace antisemitismu především podobu nenávisti vůči Státu Izrael, jehož politika měla symbolizovat antikomunismus a antisovětismus. ³⁸ Například kresba Jiřího Žentela z roku 1957 ztvárnila Stát Izrael jako zakrslého nosatého kudrnatého židovského vojáka se zakrvavenou dýkou, revolverem a nábojnicemi kolem pasu, na hlavě s přilbou s nápisem Izrael [9]. Jeho agresivitu podporovaly Spojené státy americké (na karikatuře mu Američan v motýlku z americké vlajky neustále u výčepního pultu nalévá tvrdý alkohol). „ Pozor na toho výtržníka! Místo aby ho nechal vystřízlivět, tak mu stále nalejvá…, “ komentují scénu Egypťan s dalším Arabem. ³⁹ Kresba byla zcela v duchu reakce tehdejšího světa na porážku Egypta v Sinajské válce.⁴⁰ Tato kresba byla současně poplatná dobové sovětské nepřátelské politice vůči Státu Izrael.

Vybočení z antiizraelské satiry přinesl až rok 1960, kdy se připravoval proces s dopadeným nacistickým válečným zločincem Adolfem Eichmannem, jenž řídil hlavní fázi tzv. konečného řešení židovské otázky. ⁴¹ Dobová československá propaganda však v tomto ovzduší skandalizovala především Německou spolkovou republiku (Bonn) ⁴² za její údajnou ochranu válečných zločinců. Například na karikatuře Jaroslava Popa z roku 1960 vidíme neonacisty, kteří malují na synagogu svastiky a nápisyJuden raus a Tod den Juden [10]. ⁴³ Karikatura Viléma Reichmana pak zobrazila ustrašenou bonnskou vládu u stolu, nad nímž se vznáší sekyra s nápisem Eichmann [11]. Kresba byla doplněna básní Rafinovaný čin od Karla Bradáče. ⁴⁴ V následujících letech byl však Stát Izrael již znázorněn jako spojenec západního Německa. Kresba Jiřího Žentela Chytá už jen na jeden prut z roku 1965 ukázala Franze Josefa Strausse jako rybáře, který chytil Stát Izrael. ⁴⁵ Německo-izraelské sbližování, aktivně podporované od přelomu padesátých a šedesátých let právě Straussem a jeho Křesťansko-demokratickou unií, ⁴⁶ sledovala státní propaganda s velkou nevraživostí. Nepřátelský postoj vůči židovskému státu se nevytratil ani v následujících letech. Znovu gradoval v červnu 1967, po třetí arabsko-izraelské (šestidenní) válce, kdy Sovětský svaz a jeho satelity přerušily se židovským státem diplomatické vztahy. ⁴⁷ Státní antiizraelismus dopadl také na domácí židovský život. ⁴⁸ Žurnalisté i dobová karikatura se však od antisemitismu v této době celospolečenského zájmu o holokaust a židovskou kulturu a sympatií vůči Izraeli⁴⁹ převážně tiše distancovali. ⁵⁰ V atmosféře kolem tzv. šestidenní války tak nalezneme v Dikobraze jedinou antiizraelskou karikaturu. Na fotografii ze zasedání Organizace spojených národů izraelský zástupce přemítá, jak to udělat, aby šestidenní válka nevyzněla ze strany Izraele jako agrese. Anonymní vizualizace kolektivního Žida – Státu Izrael, využívající formu tehdy oblíbené fotomontáže, však v tomto případě alespoň nesklouzla k primitivnímu antisemitskému portrétu Žida [12]. ⁵¹ S velkou úctou pak nakreslil Otakar Štembera v roce 1965 připomínku nedožitých osmdesátých narozenin „zuřivého reportéra“ Egona Ervína Kische, kterého posadil na okřídlené ostré pero [13]. ⁵² V atmosféře „zlatých šedesátých“ se v české společnosti objevil velký zájem o holokaust i obecně o židovskou kulturu. Česká intelektuální společnost měla velké sympatie i pro Stát Izrael. Pozitivní zobrazení E. E. Kische však souviselo spíše s novinářovou levicovou orientací. Komunistická propaganda po druhé světové válce vyzdvihovala Židy komunisty jako vzor pro ostatní židovské obyvatelstvo.

Léta 1969–1989

Období tzv. normalizace bylo uvozeno závazným výkladem pražského jara v Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ (prosinec 1970). Právě v tomto dokumentu nalezneme také odstavec přisuzující tzv. sionistům značný vliv v zápase proti socialismu, jak bylo pražské jaro charakterizováno. ⁵³ „Normalizované“ Československo kopírovalo ve vztahu k Izraeli, podobně jako v padesátých letech, znovu zcela otrocky nepřátelský postoj Sovětského svazu.⁵⁴ Oficiální interpretace Izraele – kolektivního Žida – vycházela přitom ze staronové konspirační teorie Židů usilujících o nadvládu nad světem. Svůj ohlas nalezla jak v tisku (Rudé právo, Život strany), ⁵⁵ tak v pseudovědecké literatuře sovětské i české provenience (František J. Kolár) ⁵⁶ a v dobové beletrii (Alexej Pludek, Josef Šebesta). ⁵⁷ Režim Gustáva Husáka však skandalizoval sionismus, jehož reprezentantem měla být židovská buržoazie a pseudointeligence, dokonce jako obdobu antisemitismu a rasismu.⁵⁸ Stát Izrael byl pak oficiální propagandou „normalizovaného“ Československa znázorňován v roli válečného agresora a okupanta. ⁵⁹ Široce byla rozšířena rovněž představa Izraele jako malého Davida sloužícího západnímu Goliášovi – Spojeným státům americkým. Podle Františka J. Kolára, hlavního ideologa „normalizace“, byla i šestidenní válka „ špinavou válkou západních Goliášů, kteří se marně namáhají skrýt za malé izraelské Davidy .“⁶⁰

Ze stejných představ vyrůstala také dobová vizualizace antisemitismu. Uveďme si příklady. Kresba Jiřího Žentela z roku 1970 znázornila Izrael jako nástroj, jímž karikovaný Američan v rukavicích rozdmýchává neklid na Blízkém východě, aniž by se sám popálil [14]. ⁶¹ Na další karikatuře z roku 1977 pak Izrael v podobě šesticípé žluté hvězdy s ocasem svítí o Vánocích na cestu imperialistickým zbrojařům. Kresbě přidává na agresivitě sousední výjev západoněmeckých neonacistů, kteří za zpěvu slavné německé vánoční písně malují hákové kříže [15]. ⁶² Obdobné karikatury ovšem vznikaly i v dalších sovětských satelitech. Například v roce 1975, kdy Valné shromáždění Organizace spojených národů odhlasovalo rezoluci, v níž bylo dáno rovnítko mezi sionismus a rasismus, ⁶³ přetiskl Dikobraz mimořádně agresivní protiizraelskou bulharskou kresbu, na níž vidíme tank se židovskou hvězdou, jež má místo hlavně sedmiramenný svícen, znak Státu Izrael [16]. ⁶⁴ V roce 1978 nakreslili Jiří Bartoš (1935–2004) a Vladimír Pergler (1933 –2001) (pod společným pseudonymem BAPE) nosatého izraelského vojáka s helmou s šesticípou hvězdou, který sedí na zbrani. Jeho plášť je z plamenů. Voják dělá dlouhý nos na vlajku Organizace spojených národů, místo prstů má však na ruce hlavně [17]. ⁶⁵ Ve stejném roce vznikla i kresba Jaroslava Popa Izraelské jarní polní práce, na níž Menachem Begin, nový izraelský premiér, dědic ideologie Vladimíra Žabotinského, ⁶⁶ v kravatě s motivem šesticípé hvězdy seje lebky [18]. ⁶⁷ O dva roky později, v reakci na izraelsko-egyptská jednání, ⁶⁸ přetiskl Dikobraz kresbu amerického karikaturisty znázorňujícího egyptského prezidenta Anwara as-Sadata jako Ježíše, ukřižovaného na šesticípé hvězdě. Komunistická propaganda však „mučedníka Středního východu“ vylíčila jako nerozhodného politika, závislého na Spojených státech amerických a ustupujícího Izraeli [19]. ⁶⁹

Jisté zmírnění antiizraelského tlaku v domácí propagandě lze pak pozorovat až v souvislosti se sovětskou perestrojkou a obdobím tzv. glasnosti ⁷⁰ od poloviny osmdesátých let minulého století. Ani v této době však antiizraelská karikatura nevymizela. Například Petr Pazderka (nar. 1938) namaloval dřímajícího Američana, jak chová na klíně malého Izraelce s vojenskou helmou, na níž je židovská hvězda. Izraelec podpaluje zápalkou bombu pod Američanovou židlí [20]. ⁷¹ Ještě agresivněji vyzněla kresba nosatého izraelského vojáka s helmou s lebkou s překříženými hnáty a šesticípou hvězdou, jenž s rukou v kapse a s nejmodernějšími letadly v pozadí manifestuje izraelskou vojenskou sílu [21].⁷²

Závěr

Na závěr lze konstatovat, že vizualizace antisemitismu po druhé světové válce kopírovala a podporovala československou státní propagandu. Proto se s ní také fakticky nesetkáváme bezprostředně po skončení válečného konfliktu, kdy převládal pohled na Židy jako na oběti nacistické rasistické politiky a komunistickou propagandu sevřela snaha nediferencovat mezi utrpením židovského a nežidovského obyvatelstva. Kresby z tohoto období často odůvodňovaly nezbytnost tzv. odsunu německého obyvatelstva z Československa. O něco později začala využívat antisemitská kresba (stále ještě řídká) zažitou představu tzv. židovské fyziognomie (velký nos, kudrnaté vlasy, vysunutá brada, velká ústa, pokroucená postava, křivé nohy). Po únorovém převratu sledovalo Československo důsledně sovětskou zahraniční politiku a snažilo se jí přizpůsobit. Poté, co se zhoršily sovětsko-izraelské vztahy, zakalily se i vztahy Československa k Státu Izrael. Vizualizace antisemitismu v dobovém tisku, který patřil komunistické straně, nebo byl pod její kontrolou, se však týkala Státu Izrael a tzv. židovské buržoazie, nikoliv komunistů židovského původu. Ti byli chápáni jako spolustraníci a jako vzor pro ostatní Židy. V padesátých letech dominoval obraz Žida jako světového kapitalisty – válečného štváče a na domácí scéně obraz Žida jako národního zrádce, kosmopolity, mnohdy v nelidské podobě. Oficiální komunistická propaganda se v padesátých letech 20. století hlásila k ochraně národní kultury a národních hodnot. Tyto hodnoty měli údajně ničit Židé-nekomunisté, kteří měli být vyloučeni z národní společnosti. K tomu měla sloužit i antisemitská karikatura. Společným znakem vizualizace antisemitismu zůstalo úsilí představit Židy jako cizince. Jejím hlavním zdrojem se stala vazalská politika vůči Sovětskému svazu s jeho antiizraelským a proarabským politickým směřováním a jejím hlavním účelem vyostření bipolárního obrazu světa. K tomu posloužil i proces s nacistickým válečným zločincem Adolfem Eichmannem v roce 1961, kdy dominoval obraz Spolkové republiky Německo jako ochránkyně bývalých hitlerovců. Ve „zlatých šedesátých“ a v sedmdesátých letech, v době tzv. normalizace, se stalo nejdůležitějším námětem protižidovských karikatur znázornění Státu Izrael jako agresivního spojence amerického imperialismu. Karikatury ze světa ideologizované zahraniční politiky však pravděpodobně nenacházely ve společnosti příliš ohlas. Svět ideologie byl již vyčpělý a na politické i umělecké scéně ho nahradil bezuzdný pragmatismus.